Nejdřív produkt, potom člověk

Ze včerejška mám parádní zkušenost: prodávání ve stánku na adventních trzích. Fakt že jo! Stál jsem na dvou metrech čtverečních od půl třetí do šesti a nebýt zimy od nohou, opravdu to nemělo chybu.

Ale co mne velice zaujalo: naprostá většina lidí se vůbec nedívá na prodavače. Asi se tak jako zákazníci chováme denně, ale když to zažijete z druhé strany, vypadá to najednou docela divně. Necelý metr před váma stojí člověk, otočený předkem k vám ("otočený čelem k vám" se nedá říct, protože zrovna čelo je otočené trochu jinam), prošmejdí očima každičkou věc na pultě - ty věci pochopitelně souvisejí s váma, oba jste tam v danou chvíli vlastně kvůli těm věcem - ale do očí se vám nepodívá.

Upřímně - mně je zcela jedno, jestli se na mne někdo podívá nebo ne. Zaujal mne ten fenomén. Netvrdím, že jsme individualistická a odosobněná společnost a je mi jasné, že se náhodní kolemjdoucí nemůžou kamarádíčkovat s každým prodavačem ve stánku :-) Ale zvláštní to je.

Napadlo mne, jestli to trochu nesouvisí s celkovou všudypřítomností a vlezlostí reklamy. Všude kolem nás se vznáší atmosféra vyvolávající pocit, že si něco musíme koupit. On totiž oční kontakt s prodavačem působí podobně - je to droboučký háček, neviditelné propojení, ale najednou se vytvoří a zákazník přichází o kousíček svobody rozhodovat se zcela podle svého. Takže si radši hlídá svůj svět, na chvíli si do něj vpustí produkty co jsou na pultě, pak je zase s klidem opustí a je pořád stoprocentně svobodný. Ale spojit se očima s člověkem, to už je malé pouto.

Asi to tak bude. Já koneckonců taky nedokážu pohlédnout do očí stopařovi, když vím, že ho nechci vzít.

Pro mne tohle celé je další zásadní zjištění. Že ta zdánlivě racionální a vykalkulovaná věc jako prodávání a nakupování závisí taky na tom, jestli se někdo podívá někomu do očí ...

Chleba zadělávanej kohoutím mlíkem

Přednáška Národopisného spolku "vo chlebu a mlíku" byla opravdu zajímavá. Pamětnice zmínila o životě svých předků mimo jiné jeden detail, který bych jindy asi přehlédl, ale teď mne dostal.

Že necituji přesně mi jistě odpustíte:

"Babička mojí maminky nosívala kapsář, a v tom kapsáři mívala pečlivě usušené kousky starého chleba. Ten vždycky dávala dětem jako velkou laskominu. A aby jim to nějak ozvláštnila, říkávala, že je to chleba zadělávanej kohoutím mlíkem."

Chápete? Dávala jako pamlsek dětem starý usušený chleba! Já jsem nikdy moc nemiloval takové ty narážky, jak se dřív žilo bídně a co všechno dneska máme za vymoženosti. No tak je prostě máme, dneska je to normální, ne?

Ale tohle mne fakt dostalo. Jasněže i chudší děti se občas musely dostat i k lepším dobrotám. Ale starý chleba? Nedovedu si představit, že by to na jakékoli dnešní dítě mohlo fungovat. Při tom povídání pamětníků se mi v mysli míhaly obrazy supermarketových pokladen a regálů s čokoládama, sušenkama a bombónama, včetně cenovek briskně přepočtených na současnou kupní sílu, a mnou vnímaný rozdíl životních úrovní pár generací nabýval brutálních rozměrů ...

I když, napadá mne - proč to nezkusit? Myslím s tím chlebem na dnešní děti. Kdyby se vychytalo období, kdy už mají dostatek zubů, ale ještě nejsou tak rozmazlený, mohlo by to zafungovat ... Uvidím, jestli najdu odvahu.

Jedna věc z celé té příhody je ale stejná navzdory všem stoletím: zajímavá reklama vždycky zabere, ať je to sebevětší hovadina. Hm. Mám z toho mít radost nebo ne?

No nic. Jdu shánět kohoutí mlíko, už jsem dlouho nepekl chleba ...

Jsou pomníčky u silnic moderní smírčí kříže?

Letos na jaře jsem si začal zakreslovat do map drobné zajímavosti z okolí. Hodně z toho jsou pochopitelně kříže a křížky, kapličky nebo boží muka, zrovna na Krumlovsku je jich požehnaně. No a jak už člověk kouká po krajině, připletly se mi do mapy i některé "moderní" kříže a pomníčky - památky na lidi zabité při autonehodách.

Ty staré křížky a boží muka jsem tak nějak pokládal za hodnotnější a "opravdovější", ale změnil to nedávný dušičkový víkend. Nevím nic moc o starých smírčích křížích, snad jen že taky byly často připomínkou nehody nebo neštěstí. Hajného zabili pytláci, do sedláka uhodil blesk atd. V tomhle je smysl pomníčků u silnic možná úplně stejný.

Jenže staré křížky rezavějí u zapadlých cest, zarůstají křovím, jen málokdy u nich vidíte věneček nebo svíčku. Když ale jedete v období dušiček kolem nového křížku, většinou stojí na kraji pangejtu auto a pár lidí pomníček čistí a zdobí.

Od letošních dušiček považuju pomníčky u silnic za opravdové pokračování dlouhodobé tradice, za živou kulturu. No ne? Co je opravdovější zachování tradice, kaplička pěkně opravená za dotační peníze, nebo to, čím lidé OPRAVDU žijí? Já hlasuju pro to, co je živé, a moderní smírčí kříže považuju za významnou součást naší krajiny.