Právě tenhle status měla nedávno na Facebooku Hanka V.: jaký život, takové cukroví. Nejprve jsem si v duchu řekl: yežišmarjá, co je to zase za hlášku ... (Sorry, Hanko.) Ale pak mi přišlo, že to opravdu dobře sedí. A že je to vlastně docela dobrá myšlenková hra.
Tak třeba když to vezmeme úplně od začátku: někdo cukroví miluje a vždycky se na něj těší, někomu už leze krkem, protože se jím přejedl.
Někdo cukroví raději vytváří, jiný jej zas rád jen konzumuje, někdo má dokonce zálibu v obojím a někdo ani v jednom. Anebo trochu jinak - jeden si cukroví rád připraví sám, druhý si jej raději koupí.
Určitě také znáte lidi, pro něž je vrcholem blaženosti cukroví naprané syntetickými ochucovadly, barvivy a všelijakými dalšími umělotinami. Vedle toho existují tvůrci cukroví prostých a lahodných, a najdou se i tací, jejichž cukroví je "nemastné, neslané".
Občas se nějaké cukroví připálí, to se může stát každému. A i když postupujete přesně podle receptu a dáváte si na všechno pozor, vždycky to může vyjít trochu jinak, než jste si představovali. Nebo se všechno povede skvěle, ale stejně - co si budeme nalhávat - se sebelepším cukrovím nezavděčíte všem.
(Kdo jste ještě náááhodou nepochopil, s čím si tady hraju, tak si ten text překopírujte někam do Wordu, dejte Ctrl+H - nahradit "cukroví" za "život" a přečtěte si to celé znova. A klidně hrajte taky.)
Já se letos opět chystám na perníčky. Nejvíc se těším, až ta jednotlivá koření namelu mlýnkem nebo roztluču v hmoždířku a smíchám s poctivým medem a moukou (loni jsem dělal dokonce z režné!). A opravdu chci žít život, který je sice velkou směsicí rozmanitých chutí, ale dohromady dává smysl.
No vida. Zdá se, že v tom cukroví je velikánská moudrost :-)
Ale přátelé: koupené nebo vlastnoruční, prosté či s trochou toho etylvanilínu, dokonalé či malinko připálené - vem to všecko čert. Hlavně ať vám CHUTNÁ!
pátek 10. prosince 2010
pondělí 6. prosince 2010
Deset korun za přeskočení ostnatého drátu
Kdysi jsem jel s kýmsi dlouhou cestu autem (kamsi ...) a ten kdosi mi vyprávěl o velké slabosti jedné své známé pro různé slevy a nákupní soutěže. Takže ta známá, vystudovaná ekonomka, má např. doma úctyhodnou sbírku vařeček, jež jednu po druhé "vyhrála" za to, že nakoupila a spotřebovala daný počet balení určité potraviny a ústřižky obalů zaslala na uvedenou adresu. (A z každé další vařečky má prý ohromnou radost ...)
Dále pak ta známá, stejně jako celá spousta z nás, s chutí využívá slevové akce v supermarketech a po nákupu velkého množství zlevněného zboží se raduje, kolik peněz vlastně ušetřila.
Tento způsob spotřebitelského přemýšlení je pro mne dodnes nerozřešenou otázkou, skoro až logickou záhadou: když místo stovky zaplatím za něco devadesát, je to totéž, jako by mi někdo dal deset korun, nebo ne? A když ke třem balením čehosi dostanu vařečku nebo hrnek, dostal jsem je zadarmo nebo nedostal? Když přece jindy k těm samým třem balením nedostanu ani Ň? To není triviální otázka, vážení.
Ale proč to celé vůbec píšu: abych vám vyprávěl příběh. Ano, ač byste tomu nevěřili, tak v kouzelné knize Rybí koncert od Halldóra Laxnesse, islandského laureáta Nobelovy ceny, najdete úžasnou epizodku, po jejímž přečtení vám celá tahle ekonomická zapeklitost bude hned jasnější.
Tak tedy: pár islandských kluků je vysláno na vzdálené pastviny přivést domů koně. Procházejí kolem roztroušených usedlostí, jejichž pozemky jsou, jak je v té době na Islandu zvykem, obehnány ostnatým drátem místo plotu. Jeden z chlapců se blýskne znalostí (skutečně pravdivou), že přelézání ostnatého drátu je zákonem zakázáno, a to pod pokutou deseti islandských korun. (Pokud neznáte zpaměti kurs islandské koruny na začátku 20. století, pak vězte, že deset korun se v té době rovnalo hodnotě jednoroční ovce.)
Samozřejmě si tipněte, co hned kluky napadlo: uspořádat závody ve skoku přes ostnatý drát. Jednoho kluka postaví na stráž, jestli někdo nejde. A v okamžiku, kdy všichni skočí, nikdo je nepřistihne a nejsou tudíž pokutováni, musíme nechat promluvit autora samotného:
" ... A taková zákonem předepsaná pokuta, kterou nikdo nevymáhá, jsou vlastně získané peníze. Jeden každý z nás z místa vydělal částku rovnající se roční ovci, a to už v prvním kole. Nebylo divu, že jsme to zkusili znovu, a pak jsme se nemohli od této výdělečné činnosti odtrhnout celé odpoledne. Do večeře chyběla ještě hodná doba, když každý z nás už nashromáždil slušné množství nevybraných desetikorun a ze všech kluků se stali zámožní muži. ... "
Usmíváte se tomu? Tahle pitomoučká dětská logika je k zbláznění roztomilá, co? Vždyť je to nad slunce jasné, že přeskočením ostnatého drátu se žádných deset korun nevydělá, islandských ani českých.
Takže s těma slevama to asi bude stejné, řekl bych. Ale ty vařečky ... hm, hmm, ty přece jen OPRAVDU dostanu, přímo do ruky, můžu si na ně sáhnout ... sákryš, to si musím ještě rozmyslet :-)
Dále pak ta známá, stejně jako celá spousta z nás, s chutí využívá slevové akce v supermarketech a po nákupu velkého množství zlevněného zboží se raduje, kolik peněz vlastně ušetřila.
Tento způsob spotřebitelského přemýšlení je pro mne dodnes nerozřešenou otázkou, skoro až logickou záhadou: když místo stovky zaplatím za něco devadesát, je to totéž, jako by mi někdo dal deset korun, nebo ne? A když ke třem balením čehosi dostanu vařečku nebo hrnek, dostal jsem je zadarmo nebo nedostal? Když přece jindy k těm samým třem balením nedostanu ani Ň? To není triviální otázka, vážení.
Ale proč to celé vůbec píšu: abych vám vyprávěl příběh. Ano, ač byste tomu nevěřili, tak v kouzelné knize Rybí koncert od Halldóra Laxnesse, islandského laureáta Nobelovy ceny, najdete úžasnou epizodku, po jejímž přečtení vám celá tahle ekonomická zapeklitost bude hned jasnější.
Tak tedy: pár islandských kluků je vysláno na vzdálené pastviny přivést domů koně. Procházejí kolem roztroušených usedlostí, jejichž pozemky jsou, jak je v té době na Islandu zvykem, obehnány ostnatým drátem místo plotu. Jeden z chlapců se blýskne znalostí (skutečně pravdivou), že přelézání ostnatého drátu je zákonem zakázáno, a to pod pokutou deseti islandských korun. (Pokud neznáte zpaměti kurs islandské koruny na začátku 20. století, pak vězte, že deset korun se v té době rovnalo hodnotě jednoroční ovce.)
Samozřejmě si tipněte, co hned kluky napadlo: uspořádat závody ve skoku přes ostnatý drát. Jednoho kluka postaví na stráž, jestli někdo nejde. A v okamžiku, kdy všichni skočí, nikdo je nepřistihne a nejsou tudíž pokutováni, musíme nechat promluvit autora samotného:
" ... A taková zákonem předepsaná pokuta, kterou nikdo nevymáhá, jsou vlastně získané peníze. Jeden každý z nás z místa vydělal částku rovnající se roční ovci, a to už v prvním kole. Nebylo divu, že jsme to zkusili znovu, a pak jsme se nemohli od této výdělečné činnosti odtrhnout celé odpoledne. Do večeře chyběla ještě hodná doba, když každý z nás už nashromáždil slušné množství nevybraných desetikorun a ze všech kluků se stali zámožní muži. ... "
Usmíváte se tomu? Tahle pitomoučká dětská logika je k zbláznění roztomilá, co? Vždyť je to nad slunce jasné, že přeskočením ostnatého drátu se žádných deset korun nevydělá, islandských ani českých.
Takže s těma slevama to asi bude stejné, řekl bych. Ale ty vařečky ... hm, hmm, ty přece jen OPRAVDU dostanu, přímo do ruky, můžu si na ně sáhnout ... sákryš, to si musím ještě rozmyslet :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)