neděle 6. února 2011

Co dělat, když se hra nedaří?

Nedávno jsem začal brát život jako hru. Tedy - takhle řečeno to může znamenat celkem cokoliv ... Takže co to znamená pro mne?

Úvaha je prajednoduchá: proč se hrajou hry? Podle mne aby si člověk co nejlíp zahrál! Aby se vyblbnul, užil si něco zcela naplno a jen tak pro radost. A naopak - hra se nehraje proto, že by se hrát musela, ani proto, aby přidělávala starosti. No ne?

Já věřím, že pro život platí totéž. On není tak komplikovaný a vážný, jak se tváří. Je to jen směsice her, které jsme si sami vybrali. Nikdo z nás není ani otec rodiny, ani manažer v práci, hudebník, sportovec, nic takového. To jsou jen dočasné role v těch hrách a my jsme hráč co sedí s myší a klávesnicí a paří supersložitou strategii.

Ostatní hráči hrajou s náma dobrovolně. Je jen na nás, co uděláme s nezábavnou a otravnou hrou. Můžem ji dobrovolně opustit, zrušit, změnit pravidla, upravit role ... prostě cokoliv. Hlavně když si všichni zas skvěle zahrajeme.

Ovšem přiznám se: zjistil jsem, že hrát je velké umění! Kolikrát se nechám hrou pohltit tak, že mám pocit, jako by to bylo doopravdy. Kolikrát jsem otrávený ze složité a nezábavné hry, dělám si velké starosti, místo abych si řekl "co blbneš, vždyť je to jen hra!"

Ale stane se. Hry opravdu mívají nezábavné či otravné pasáže a někdy se jich sejde více najednou. Člověk to nechce hnedle vzdávat, protože ví, že až se tím prokouše, zase si pořádně zapaří.

Pak mne ovšem napadla ta zásadní otázka: co dělat tehdy, když jsou všechny rozehrané hry v těch pitomých nezábavných fázích? Existuje nějaká hra, ke které se dá naprosto vždy vrátit a která vždy zabaví? Má každý z nás k dispozici nějakou svoji malinkou, elementární nepokazitelnou hru, která ho vždycky zachrání? K níž se uchýlí jako k poslední, neotřesitelné instanci?

Já to vidím tak: netřeba takovou hru hledat. Stačí se vrátit k prostému bytí. K dočasnému stavu bez jakékoli hry. Prostě všechno sejvnu, uspím komp a na chvíli na vše zapomenu. To je to neotřesitelné jádro života, z nějž lze kdykoli čerpat energii a které sebepokaženější hra nemůže ohrozit.

Dá-li se v takovém okamžiku vůbec něco dělat, napadá mne jedině drobounká rada jednoho buddhistického mnicha: smile, breathe and go slowly. Nic víc není zapotřebí.