Ze včerejška mám parádní zkušenost: prodávání ve stánku na adventních trzích. Fakt že jo! Stál jsem na dvou metrech čtverečních od půl třetí do šesti a nebýt zimy od nohou, opravdu to nemělo chybu.
Ale co mne velice zaujalo: naprostá většina lidí se vůbec nedívá na prodavače. Asi se tak jako zákazníci chováme denně, ale když to zažijete z druhé strany, vypadá to najednou docela divně. Necelý metr před váma stojí člověk, otočený předkem k vám ("otočený čelem k vám" se nedá říct, protože zrovna čelo je otočené trochu jinam), prošmejdí očima každičkou věc na pultě - ty věci pochopitelně souvisejí s váma, oba jste tam v danou chvíli vlastně kvůli těm věcem - ale do očí se vám nepodívá.
Upřímně - mně je zcela jedno, jestli se na mne někdo podívá nebo ne. Zaujal mne ten fenomén. Netvrdím, že jsme individualistická a odosobněná společnost a je mi jasné, že se náhodní kolemjdoucí nemůžou kamarádíčkovat s každým prodavačem ve stánku :-) Ale zvláštní to je.
Napadlo mne, jestli to trochu nesouvisí s celkovou všudypřítomností a vlezlostí reklamy. Všude kolem nás se vznáší atmosféra vyvolávající pocit, že si něco musíme koupit. On totiž oční kontakt s prodavačem působí podobně - je to droboučký háček, neviditelné propojení, ale najednou se vytvoří a zákazník přichází o kousíček svobody rozhodovat se zcela podle svého. Takže si radši hlídá svůj svět, na chvíli si do něj vpustí produkty co jsou na pultě, pak je zase s klidem opustí a je pořád stoprocentně svobodný. Ale spojit se očima s člověkem, to už je malé pouto.
Asi to tak bude. Já koneckonců taky nedokážu pohlédnout do očí stopařovi, když vím, že ho nechci vzít.
Pro mne tohle celé je další zásadní zjištění. Že ta zdánlivě racionální a vykalkulovaná věc jako prodávání a nakupování závisí taky na tom, jestli se někdo podívá někomu do očí ...